listopad 2010

A je tady očkování, ta méně příjemná stránka cestování.

K paní doktorce jdeme všichni tři najednou. Podle jejího vyjádření stačí pouze břišní tyfus, žloutenky a tetanus máme ještě platné. Trochu nás překvapilo, že malárii by řešila pohotovostně až při nákaze. Dříve se to řešilo preventivním braním antimalarik, ale pro tělo je to prý veliká zátěž. Vzhledem k tomu, že podle jejích slov odléčila asi 300 malariků a extra tomuto onemocnění se věnuje, tak jí věříme a budeme s napětím čekat na horečku :-)

Celé očkování bylo vyřízené raz dva. Doporučila nám ještě vzteklinu, ale uznali jsme, že se s žádnými zvířátky a případně se vzteklými domorodci bratřit ani prát nebudeme. Snad oni s námi také ne… Vzhledem k následkům těchto nemocí to rozhodování není tak jednoduché, přesto jsme se rozhodli, jak jsme se rozhodli.

Když koukala tato paní doktorka do našich mezinárodních očkovacích průkazů, tak zajásala, protože nás prý minulé očkovala guru cestovní medicíny a její učitelka. Ještě nás vybavila několikastránkovým povídáním o nemocích (většinou s trvalými následky nebo rovnou smrtelných) a v lehkém opojení čerstvě nabytým tyfem jsme odkráčeli do pákistánské restaurace na oběd.

Ještě jedna malá, osobní, poznámka k proběhlému očkování. Můj pocit, jak jsem to parádně bez mrknutí oka a omdlení absolvoval, mi pokazila informace z mojí karty, když jsem se dozvěděl po vykonaném úkonu, že tam mám od minulé návštěvy poznámku, že se bojím… Pchá, to není žádná pravda přece! Možná jsem při očkování trochu nervózní, ztuhlý a mám podivnou křeč ve tváři a minulé jsem málem nedojel domů, ale bát se? Nikdy!

Další nutnou věcí k zařizování jsou víza. Martin od nás vybral vyplněné formuláře se spoustou kolonek, pasy a poplatek a sám, bez cizí pomoci, se statečně vydal na zastupitelský úřad požádat o vstupenku do tohoto cirkusu s názvem Indie. Za týden si má přijít pro ortel. Uvidíme a doufáme.