28. ledna 2011

Poslední den je tady. Včera večer v hospodě jsme již prolomili embargo ohledně mluvení o odletu do ČR, za kolik dní nám to končí, o práci a podobně. Celou dobu to byla zakázaná témata. Trochu tu včerejší hospodu cítíme. Noc na krátké posteli ve vedru také nic moc. Hodila by se znova masáž.

Dáváme se do cajku a děláme si pěší výlet tímto 18ti milionovým městem na 6 km vzdálenou městskou pláž. Procházíme kolem sídla firem pana Mittala, ale nic moc. Čekali jsme něco hezčího a luxusnějšího. Je to několik betonových paneláků vedle sebe. Jdeme mezi sídly známých nadnárodních firem a bank, prostě obchodní čtvrtí. Právě zde se točí většina indických peněz. Je na jednom místě vidět obrovské bohatství, luxusní limuzíny, mrakodrapy a v té samé ulici chudoba na dřeň. Prostě Indie.

Ve vedru jdeme po třídě podél moře. Je takový smog, že není vidět na druhý břeh zálivu. Cestou se zastavujeme v Akvarium Centre, ale po nahlédnutí dovnitř se smíchem odcházíme. Jediná městská pláž mne dost překvapila. Viděli jsme tady už hodně, ale tohle bylo i na nás moc. Pro odpadky nelze vlézt do vody, která se při vlně špínou sotva převalí, smrad je tady jako na smeťáku, do moře ústí stoka či co to je a do toho chudáci bez domova. O kus dál je pár stánků s občerstvením a partičky dobře vypadající studentů. Též randící páry se tady procházejí. Nikomu to evidentně nevadí a někteří stojí po kolena ve vodě. Dáváme si pití a výlet je u konce. Městskou nadzemkou jedeme do čtvrtě, kam potřebujeme. Opět couráme po okolí, dáváme si poslední indickou baštu a v Goverment shopu utrácíme poslední rupky za plechovky Kingfishera na rozloučenou. Pán prodavač nás z dálky zdraví a pamatuje si nás od včera. Byli jsme tam a nakupoval jsem tam indická vína jako dárky. V hotelu nás nechávají převléci a vysprchovat, což je před cestou příjemné.

Bereme si bágly a jdeme sehnat odvoz na letiště. Máme podmínku, že to musí být krásné autíčko Ambasador. Jeden batoh dáváme do kufru vozu a je plný. Zbylé dva jdou na střechu a jedeme. Hltáme vše kolem. Na křižovatce se žebrající kluk pověsí na okénko u Honzy a drží se i za jízdy, jiný běží vedle auta co to dá, nehledě na okolní dopravu. Hltáme okolní chaos, ve kterém se dnes v klidu orientujeme, život na chodnících, proudící davy lidí, vůně, smrady, hluk, prostě vše kolem. Konec se blíží… Doléhá na nás smutek, že odtud odjíždíme pryč. Indii mohou lidé milovat nebo nenávidět. Patříme k té první skupině se vším, co to s sebou přináší. S Honzou se už těšíme na příště. To nejde přijet, odjet a konec… prostě nejde. Po těchto dvou, Honza třech, cestách máme objetou celou Indii dokola. Chybí nám jenom Himálaj a Sikim.

Na letišti nás voják u vchodu do haly opět vykazuje s tím, že nás tam pustí až za 5 hodin to je ve 3 hodiny ráno. Honza se s ním dohaduje celkem ostře, ale s vojákem to nic nedělá. Máme jít do… čekací haly o několik vchodů dál. Martinovi šachující Škoda Octavia před odletovou halou přejede patu, zuje mu botu. Nadává, ale s řidičem to ani nehne. A to mu batohem ještě ulomil zrcátko. Naštěstí se vše obešlo bez zdravotních následků. Opět se povalujeme na nepohodlných sedátkách s opěradly na ruce, aby si asi nikdo nemohl lehnout. Klimatizace tady běží naplno, takže se oblékáme. Je tady TV s programem v hindi a jinak nic. Žádné občerstvení a záchod je tady turecký. Na ulici bylo možná lépe. Od procházejícího čajvaly si dávám poslední masalu čaj a vychutnávám si ho. Dopisuji deník a za 5 hodin odlétáme.