13. ledna 2011

Budíček máme v 9 hodin. 12 hodin v kuse jsem nespal ani nepamatuji. V postelích, kde jsme měli hlavy, objevujeme myší hovínka, takže v noci nám tam asi řádily. Hlavně, že mi nevlezly ty potvory do spacáku. Balíme si a venku krásně svítí sluníčko.

Na ghátech vše hraje barvami, lidí hromady, žebráků a mrzáků víc než dost, armáda a policie hlídkuje na každém rohu a na vše z dálky dohlíží obří Šiva. Je tady hezky, ale je opar, přes který není na okolní himálajské kopce vidět. Nad městem je chrám, ke kterému vede lanovka. Jedeme tam. Před vstupem do chrámu si zouváme boty a postupujeme s řadou věřících do chrámu. Jedno bindí dostáváme hned po vstupu barvou a vedle ještě popelem. K tomu požehnání na hlavu a ramena. Dáváme příspěvky a dostáváme květy, které házíme s ostatními směrem k soše Ganéši. Jsou tady i další malé svatyně, u kterých je plno tlačících se lidí. Je to zajímavé, ale s buddhistickými kláštery se to nedá srovnávat. Tam je duchovno mnohem hmatatelnější a neprodávají ho. Lanovka je celkem zánovní a jede nad kvetoucími terasami.

Máme času akorát na jídlo. Jídlo je dobré, ale knajpa je to hrozná. Šváb leze po zdi, ale pakoru mají mňam. Máme problém vejít se ke stolu. Tam kam se vejdou čtyři Indové, tak sedím jenom já s Martinem a to tam určitě nemáme místa nazbyt. Honza si sedl na pytel s rýží vedle nás. Vlak nám jede v 15,25 hodin a chceme tam být raději o hodinu dříve.

Nádraží je poloprázdné. Čekáme a odpočíváme. Krátím si chvilku psaním a focením. Dávám si čaj. Indické rodiny vracející se z pouti do Haridwaru si rozkládají barevné látky po nástupišti, posedávají na nich a jsou v klidu. Jezdí skupinky šesti a více lidí. Podle vzhledu to jsou většinou Rajastánci. Běhají tady opice, v kolejišti je prase a vedle pán krmí toulavého psa. Co nedá jemu, tak hází do kolejiště čuníkovi. Chce se vám čůrat? Je tady přece kolejiště. Když žena sleze z nástupiště na koleje a přičapne, tak si uleví, aniž by jí někdo viděl, tak proč chodit někam daleko. Vlak tady v Haridwaru začíná a jede do Ahmedabádu. Proto v klidu nacházíme náš vagón a zabydlujeme se v uličce, kde máme rezervovaná tři lehátka. Martin je trochu překvapený „čistotou“ a tím, čemu se u nás říká kupé. Přirovnává to k americkému vězení 30. let minulého století. Tady je to část vagónu, která je oddělena jenom sedadly – lehátky pro šest lidí na jedné straně a po celé délce vagónu jsou další lehátka ve dvou patrech, kde jsme i my. U stropu je mnoho velikých, zaprášených ventilátorů. Je 15,50 hodin a nic se neděje. Před 25 minutami jsme měli odjet a nic. Všichni jsou v klidu. Naproti nám sedí rodina s malou holčičkou, vedle jeden chlap spí s hlavou v klíně druhému a je tady klid. Jenom občas proleze kolem uklízející žebrák vyžadující almužnu nebo prodavač čaje – čajvala.

Je 16:10 hodin a vyrážíme směr Jaipur. Strašně tady smrdí záchody, které jsou kousek od místa, kde jsme a budeme i spát. Jedeme krokem, v kolejišti za nádražím kluk pouští draka, holky v krásných sárí jdou za ruku, chlapi sedí na koleji a kouří. Nabíráme rychlost. Kolem jsou upravená políčka se zeleninou a cukrovou třtinou, přes most na kterém si nějaká dívka zpívá, jedeme opět krokem. Je 16,50 hodin a kluci již spí nebo odpočívají. Vlak to již pěkně sype a je tma jako v ranci. Žádná třtinová políčka, cihelny a hromady přesně vyskládaných suchých kravinců do homolí již nejsou vidět. Sem tam se mihne světlo jinak nic. Tdm – tdm, tdm – tdm…

Vlakem chodí jeden prodavač za druhým a vyvolávají svým specifickým tónem hlasu svoje mantry. Každý podle toho co prodává. Vodu, čaj, kávu, oříšky, praženou cizrnu, samosu, nějaké placičky, sladkosti a co já vím co ještě. Již tady proběhla druhá myška. Ty nás letos provázejí všude. Paní od vedle je v pokročilém stavu těhotenství a evidentně jí není dobře při neustálém drncání. Jedny dveře našeho vagónu nejdou zavřít, takže v noci bude asi frišno. Vyndáme si spacáky a bude dobře. Všechny kolem to zaujalo, a když jdou kolem, tak jim to nedá, aby si na ten vynález nesáhli. Většinou to přecházím úsměvem, hlavně aby někdo neměl neodolatelnou touhu si to vyzkoušet jaké to v něm je. Mám trochu problém se skladností. I když máme lehátko, tak buď mohu sedět s nataženýma nohama, nebo ležet s pokrčenýma. Nic mezi tím nelze. Ale proti cestě autobusem do Haridwaru je to pohoda.