18. ledna 2011

V 5 hodin ráno jsme v Udaipuru. Bereme si rikšáka, který nám doporučuje hotel, do kterého se jedeme podívat. Naší podmínkou je teplá sprcha a spánek do oběda. Na obojím se celkem v pohodě domlouváme. Dáváme si sprchu, rozbalujeme spacáky a na dvojlůžku se ukládáme všichni tři ke krátkému spánku.

V 8 hodin vstáváme a jdeme posnídat k jezeru. Poté si jdeme prohlédnout Městský palác na kopci nad jezerem, kde dříve bydlel maháradža. Je to veliký a nádherný komplex bohatě vyzdobený. I na radosti života celkem mysleli. Těmto a dalším radovánkám věnovali mnoho místností :-) Opravdu to stojí za to vidět.

Do hotelu pro nás přijíždí taxi, které nás odveze na letiště. Chlapík tam opravdu je. Je trochu nepříjemný, ale to moc neřešíme. Cestou se chceme zastavit na obědě, ale on nám zastavuje před nějakou fajnovou restaurací. Snažíme se mu vysvětlit, že máme nejraději obyčejné jídelny na ulici, kde jedí místní. S kyselým výrazem ve tváři nás vysazuje v nějaké knajpě, kde mají jenom thali. Asi si řekl, když říkáte obyčejná, tak uvidíte. A my opravdu vidíme. Thali je úplně výborné a několikrát si přidáváme. Skvělý oběd. Na letišti chce tento panáček po nás 100 Rs i když jsme si odvoz zaplatili v hotelu. Chvíli se dohadujeme, za čekání mu dáváme 50 Rs a on s brbláním a ještě kyselejším obličejem nasedá do svého Tata mobilu.

Letiště je malé, ale docela moderní. Odlet je z 15,20 hodin posunut o 45 minut. Nevadí, je tam celkem fajn. Pozorujeme klábosící vojačky, letušky a další pracovnice letiště… Přeci jenom jsme už z domova celkem dlouho :-) Na let nás čeká asi 50 lidí, většinou Indů. Koukáme, že na letištní ploše se rojí nějaká havěť. Je to celý mrak hmyzu. Letadlo je tady, havěť je pryč a my odlétáme směr Mumbai. Po startu dostáváme vodu a dál se servíruje samosa s dálem. Je to docela dobré a jako tečka je čaj nebo káva s koláčkem. Honza sladké nerad, takže si pochutnávám na dvou. Letušky jsou už za zenitem, mají to asi na dosloužení. Let se nám prodlužuje kvůli velikému provozu nad mumbaiským letištěm. Děláme pár otoček nad mořem a v 17,50 hodin sedáme na Chatrapati Shivaji. Batohy máme hned.

Venku je již krásných 30 stupňů a sluníčka dostatek, konečně! Chceme se jít podívat ven po okolí, protože čekáme na spoj až v 5,35 směr Kochin. Ihned poznáváme, odkud jsme minule odlétali. Jako by to bylo před měsícem. Okolí letiště trochu známe, tak jsme si chtěli dojít na jídlo do nám známé restaurace. Jenže těch 7 let je dlouhá doba a restaurace již neexistuje. Chvíli bloumáme kolem, odmítáme desítky taxíkářů, nabídek na ubytování a nakonec se vracíme do haly. Voják u vchodu chce vidět letenky, a když na nich vidí datum odletu 19. 1., tak nás nechce pustit dovnitř letištní haly. Nic nepomáhá naše vysvětlování, že jsme před chvílí přiletěli a čekáme na další let. Nekompromisně nás vykazuje ven. Naší debatu prokládáme českými slovy těžko publikovatelnými, jenom si dáváme pozor na mezinárodní významy jako třeba debil, kretén, idiot a tak. Naštěstí je náš jazyk na podobná slova dostatečně bohatý, takže to chudák pěkně schytal. (Když jsme u těch sprostých slov, tak se celou dobu potýkáme s jedním naším často používaným slovem. To slovo je „fakt“. Používáme ho strašně často a v různých souvislostech. Divíme se něčemu a říkáme „fakt?“ nebo klademe na něco důraz například „fakt rychle!“ používáme ho víc, než si uvědomujeme. Cizinci však slyší pouze Fuck a to každou chvíli, v každé druhé větě. Úplně nejlepší je varianta „fakt jo?“ znějící trochu jako Fuck you. To už koukají hodně divně, když vidí fakující chlapíky s úsměvem na tváři v přátelském rozhovoru. Místo toho jsme se naučili používat slovo „opravdu“ a je to vyřešené. Pokud to občas někomu z nás ještě ujede, tak se vzájemně napomínáme. To jenom taková poznámka bokem. Ze začátku se nám stávalo několikrát za den, že se po nás někdo otočil a nechápavě nebo opovržlivě koukal.) Honza na vojáka zvyšuje hlas a on stále kouká do letenek. Evidentně neví, která bije, ale nechce ztratit tvář. Honza stále přidává a ten nešťastník nás pouští dovnitř. Honza je prostě bojovník – díky! Děláme si pohodlí, dáváme si frťana a je zase fajn. S Lenkou si posíláme sms a poté si i voláme. Moc rád jí zase slyším, chybí mi. Ptám se na děti. Do odletu máme 10 hodin čas.