21. ledna 2011

Martinovi je zle. Má průjem a zvrací a zůstává doma v dosahu záchodu. (Podle mě jsem se přiotrávil zkaženým jídlem. Včera jsem si dal k večeři čínské smažené nudle s nějakým masem. Bylo to bez chuti a sotva vlažné. Kdo ví, jak dlouho a kde to skladovali, než si to nějaký trouba – já – objednal. S hygienou byli vůbec nějak na kordy. Vzadu na dvorku restaurace běhali potkani velcí jako ondatry.)

My s Honzou vyrážíme na motorkách na pevninu do 40 km vzdáleného Kochinu. Cesta je to divoká. Na řízení vlevo jsme si dávno zvykli, ale tady je to opravdu nářez! Na klasické dvouproudé silnici v obydlené oblasti se volně pohybují chodci, cyklisté, jezdí auta a rikši všeho druhu a nejhorší jsou autobusy. Ty si s ničím hlavu nelámou a předjíždějí, i když naproti jede jiný autobus nebo kdokoliv jiný. Je jedno jak veliký nebo rychlý. Ten se silnějšími nervy vyhrává. Tady nemusí nikdo nařizovat maximální povolenou rychlost, protože nad nějakých 50–60 km/hod je to hazard se životem a pro hustotu provozu to ani není možné. Těch 40 km jezdíme kolem 1 hodiny.

Daleko jsme však nedojeli. Po pár kilometrech vidíme na place vedle silnice v řadě asi deset krásně nazdobených slonů a každý má na zádech dva kluky s nějakými mávátky. Je to asi nějaká hinduistická slavnost. Znějí zvony a bubny. Zastavujeme a celou slavnost pozorujeme. Honza se chce vyfotit před slony, ale hned jak se k nim přiblíží, tak od nějakého pohunka dostává bambusovou tyčí přes záda. Je vidět, že se slonem asi není sranda si zahrávat, protože úplně stejně od nich odhánějí i místní lidi. Pouze jejich majitelé sedí přímo pod nimi jakoby nic.

Jedeme dál směr přívoz. Po celkem dobrodružné cestě plné neustálého troubení, vyhýbání se, předjíždění, uhýbání, prudkého brzdění a asi po 30minutovém čekání na převoz jsme v Kochinu. Vedro je hodně přes 30 stupňů. Pijeme jednu láhev vody za druhou. Jdeme se podívat na rybí trh, kde si kupujeme 1 kg čerstvých tygřích krevet té nejlepší kvality za báječných 400 Rs (asi 170 Kč) a v protější restauraci nám je za 200 Rs připravují. Polovinu si necháváme uvařit a druhou udělat na grilu. Je to mana! Asi po šesti kusech bez přílohy jsem úplně přecpanej, že to víc nejde. Honza statečně dojídá zbytek, celkem asi deset kusů a nemůže se pohnout. Takhle nelidsky se přecpat krevetami se nám ještě nepoštěstilo a asi v nejbližší době ani nepoštěstí.

Jedeme si do internetové kavárny připravit a vytisknout mapy na cestu do hor. Těším se na zprávy z domova jako malý kluk. Čeká na mne mail, u kterého si uvědomuji, jak moc mi chybí Lenka a děti. Je tady fajn a nejraději bych jim tady všechno ukázal. U nás je prý pod nulou. Tady tropy se všemi klady i zápory. Pro mne však ideální klima. Prolézáme obchody, kupujeme dárky a pořád se proléváme vodou. Jsme úplně durch, pot z nás lije a místní nic, jsou zvyklí. Dokonce potkáváme chlapečka v košili a ve svetru. Opakuji, že je kolem 35 stupňů. Objevuji, že tady prodávají indonéské hřebíčkovky Djarum, tak si je chci za 100 Rs koupit. S pánem debatuji, že se prodávají i u nás a on mi nabízí indickou variantu. Kupuji je a chutnají stejně. Má radost, že jsem si koupil ty jejich.

Cesta zpět je celkem šrot! To už tady pár set kilometrů naježděno máme, ale tohle je už na hraně chápání. Doprava je čím dál víc hustější, lidí stále přibývá, začínáme předjíždět stojící auta a autobusy až nás zastavují policisté a sloni, blokující celou silnici. Slavnost se slony od rána ještě pokračuje a rozšířila se i na silnici. Halt, všechno stát! Jenom motorky mohou odbočit do vedlejší uličky široké tak na jedno osobní auto. Proud motorek tam, proud motorek proti a do toho lidí jako smetí. To, že auta a ostatní provoz nemůže nikam odbočit a celé akci se vyhnout, nikdo neřeší. Silnice je prostě uzavřená a basta. S Honzou zastavujeme a jdeme se podívat na slavnost. Koukáme co se děje a dáváme si šťávu z cukrové třtiny, s limetkou a kouskem zázvoru, na kterou máme závislost. Je to mňamka! To je pro nás odměna za to psycho na silnici. Ještě si u stánku kupujeme kde co na ochutnání s sebou i když nevíme co to je. Večer si uděláme degustaci. Vedle zaparkovaných motorek pozorujeme místního řezníka. Na ulici, ve vedru na sluníčku má na kusu prkna půlku čuníka a na špalku ho porcuje podle toho, kdo jaký kousek masa chce koupit. Ne jako u nás kotleta, bůček, kýta atd. Chceš maso? Tady ti kousek uříznu a nazdar. Much kolem ani moc nelétá, ale ty špalky jsou hnus se na ně podívat. Na prasátku je víc tuku než masa. Když to vidím, tak chápu, proč jsou skoro všichni vegetariáni a pro nás je to jedině dobře. Tohle tady my, zchoulostivělý Evropánci pozřít, tak je to naše poslední.

Hurá do boje, jedeme dál. Celé to přirovnáváme k davu na vinobraní, kde ještě jezdí motorky. Je to prostě bordel na n-tou. Martin se zdá být v pořádku. Jedl banány a k večeři si dává tousťák. S Honzou jsme si chtěli udělat zeleninovou večeři, ale pro zážitky jsme si zapomněli koupit zeleninu :-). Nedá nám to a po tmě jedeme na jedné motorce nakupovat opět do okolí slavnosti. Znova zmatky, davy, hluk a chaos. Samozřejmě máme smůlu a všichni prodavači jsou již pryč. Alespoň si kupuji takovou pečenou sladkůstku a jedeme domů. Cestou se zastavujeme v našem pajzlíku na jednoho ledového Kingfishera. Do igelitky si bereme ještě dva, zasypáváme je ledem, který je na stole k dispozici a vyrážíme za Martinem. Tma je jako v ranci. Zajímavé je, že tady má láhev 650 ml a má 5% alkoholu. To samé pivo v Rajastánu mělo 8% alkoholu. Vysvětlují nám, že každý stát má jiné limity. Tam prý může být pivo silnější, protože je to poušť…. Prostě indická logika. Martin leží a pěkně topí. Bere si prášky na horečku a jde se potit. Z jejich bungalovu se stává marodka a Honza se stěhuje ke mně.

Ještě se nám povedl pěkný trapas. Ráno k nám chodí paní zametat písek na náš dvorek. Důvod nechápeme, ale budiž. Nabídla nám vyprání špinavého prádla, takže jsme vyhrabali, co potřebujeme vyprat včetně prostěradla a mého hadrového pytle na spaní. Je tak 22 hodin a prádlo nikde, takže nemáme v čem a na čem spát. Jdeme do vedlejšího baráčku, kde si myslíme, že ta paní bydlí. Zazvoníme, paní vyleze ven a my se jí snažíme vysvětlit, že nemáme v čem a na čem spát. Ptáme se, jestli už to náhodou nemá vyprané. Paní na nás kouká, nechápe, nerozumí… Přichází pan manžel a vše se opakuje. Ani on nerozumí ani slovo. Z domečku vychází syn s tím, že trochu anglicky umí. Opět vysvětlujeme celou situaci a nic. Naší komunikaci zjednodušujeme na jednotlivá slova. „Máma, ráno, oblečení, prát, potřebujeme spát“. Všichni tři stojící vedle sebe na zápraží na nás koukají jako vrány. Celé to doplňujeme myslím obstojnou pantomimou a vypadáme jako dva šašci. Pomalu nám dochází, že se jedná asi o omyl a jsme u jiných lidí. Najednou všichni tři něco říkají a otáčejí se směrem ke dveřím do domku. Ven vychází slečna, že oba s otevřenou pusou koukáme… klenot. Už ani nemluvíme, jenom blekotáme, do toho dohráváme rozehranou pantomimickou etudu a bez dalšího vysvětlení nebo omluvy odcházíme. Stáli tam nechápajíce ještě dlouho :-) U nás jsme si dali ledové pivko a řezali se smíchy jako pominutí. Trapas, ale sranda veliká.

Sedíme na zápraží, je nádherně teplo a kecáme. Všechna obyčejná témata, ze ženského pohledu primitivní, již máme několikrát probraná, a proto se pouštíme do témat, jako jsou vztahy mezi náboženstvími, lidé a víra, rozpínavost vesmíru, nekonečno a podobně. Po 14 dnech již v tématech přitvrzujeme.