29. ledna 2011

Přichází mi sms od paní Literové a děkuji jí za rezervaci sedadel v letadle do Istanbulu. Jdu se ven ohřát a ještě nasát atmosféru. Jsou 2,45 hodin a čajvala mi podává další čaj, opravdu již poslední, protože na další již nemám peníze. Za chvíli snad již otevřou přepážku našeho letu a začne se něco dít.

A dít se po chvíli opravdu začíná. Chlapík na přepážce kouká do našich letenek a prý tam máme špatné datum odletu z Istanbulu. Prý neletíme 29.1. v 15,45 hodin, ale 30.1. ráno. Nechápeme důvod a hlavně proč to nikomu nedala letecká společnost vědět. Jsme celkem vytočení a překvapení, ale není to nic platné. Dušují se, že budeme mít zajištěné ubytování v hotelu a v neděli v 10,20 hodin budeme na Ruzyni. Vysvětlují nám, že náš let z Istanbulu letí o 2 hodiny dříve, což časově nevychází. Spíše je let zrušený úplně. Procházíme nekonečným množstvím kontrol (až si říkáme jestli se něco neděje) a nakonec z asi 30 minutovým zpožděním odlétáme naším, pardon tureckým, A-330.

V Istanbulu musíme zabojovat ohledně servisu Turkish Airlines, protože jsme jenom v tričku a košili, bez peněz a bez batohu. Nemáme ani kartáček na zuby, nic. Budou se muset o nás pěkně postarat za takovou legrácku! Let je klidný. Hned po startu dostáváme sváču, potom snídani a ještě si dáváme pivečko. Vidět na zem není, jenom bílé mraky. Letíme z Mumbai přes Arabské moře, Pakistán, Irák, Írán a Turecko. Letíme v 11580 m, nějakých 790 km/h a do Istanbulu zbývá hodina letu. Těsně před přistáním si zapínáme pohled z kamery, kde je krásně vidět přistávací dráha. Fouká silný boční vítr a vypadá to, že se na ní netrefíme. Vše samozřejmě dopadlo bez chyby, ale vypadalo to trochu divoce.

V hale se ptáme na Help desku jak postupovat. Posílají nás na Hotel desk, kde nám domlouvají odvoz do hotelu. Chceme zajistit i telefonát domů. Ujišťují nás, že v hotelu to nebude problém. Hotýlek je kousek od letiště na zoufalém místě. Je však čistý, po třech týdnech je i dostatek teplé vody. Na recepci z nich vylezlo, že v ceně máme jenom snídani, která je od 7 hodin, což už musíme být na letišti a telefonát do ČR si musíme zaplatit. Martin telefonuje do Turkish Airlines, že telefon nám mají povinnost zajistit a že skoro den bez jídla nelze být. (V životě jsem se tak po telefonu anglicky nepohádal). Záhy máme domluvený oběd a večeři. Telefon je však problém. Nakonec nás vyzvedává v hotelu auto a veze nás zpět na letiště. Chvíli hledáme, posílají nás od čerta k ďáblu, ale dobře to dopadlo. Z nějaké letištní kanceláře voláme (přes tři nuly) domů a referujeme o celé situaci. S dalšími zoufalci z jiných letů se vracíme do hotelu.

Jdeme si dát oběd a vůbec se neomezujeme. V našem čtyř hvězdičkovém hotelu vaří tak, že po objednání si jídla hostem zvednou telefon a za moment messanger na motorce jídlo přiveze. Potom ho jenom nandají a skoro studené servírují. Se slzou v oku vzpomínáme i na tu poslední vývařovnu na ulici, kde by nic takového nepřipadalo v úvahu a za zlomek ceny (tady ta sranda stála přes 40 EUR) bychom se královsky najedli. Jinak je jídlo ale dobré, akorát trochu bez chuti. Chtělo by to trochu oroštovat. Chybí tam asi tak lžíce chilli a koření na půl hektaru…

Máme nápad, že si na čerpací stanici koupíme pivka, vodu a něco na zub na kartu. Venku je 7 stupňů a fouká ledový vítr. My jsme oblečeni jako by bylo o 20 stupňů víc. Bereme si přes sebe hotelové osušky a jako blázni běžíme na pumpu opodál. Pivo nemají, sámoška vedle také ne. Muslimská země no jo. Promrzlí to vzdáváme a oblečeni do osušek běžíme do hotelu, kde zalézáme pod peřiny. Tu večeři budou mít drahou za tohle! Po skopovém si dáváme Efes a jdeme na kutě dospat časový posun.