12. ledna 2011

Po páté hodině ranní autobus zastavuje. Vylézáme klapající se zimou ven a jdeme se ohřát k ohništi opodál u obchůdku s občerstvením. Dáváme si čaj a snažíme se rozmrznout. Mezi místními si nekompromisně obhajujeme místo u zdroje tepla. Když to vypadá, že jedeme dál, tak do autobusu vleze nějaký chlapík a asi po pětiminutovém monologu za přikyvování ostatních cestujících většina lidí vystupuje a mizí v mlze mísící se s šerem. Je nám to divné, ale vysvětlujeme si to dlouhou přestávkou, kterou si cestující krátí nějakým ranním výletem nebo procházkou k nějakému chrámu v okolí. U ohně to jde, pomalu rozmrzáme. Svítá a začínají zpívat ptáci. Když přestávka nebere konce a nikdo se z výletu nevrací, tak zjišťujeme, že jsme Haridwar přejeli a jsme v Rišikéši. Rišikéš je místo, kam Beatles jezdili za duchovním poznáváním.

Autobus má tady konečnou zastávku, takže čekáme zbytečně. Bereme si velikou rikšu, která nás odváží zpět do Haridwaru. Cestou vidíme děti v uniformách, jak jdou do školy, obchodníci vezou zboží na vozech na trh, všechno začíná žít. Je to kus cesty. Z jednoho batohu jsme vyhrabali láhev slivovice a tak nám cesta ubíhá, stres je tatam a zima se stává snesitelnější. Ubytování bereme naproti nádraží (400 Rs), abychom nemuseli při odjezdu již nikam jezdit. Rozhodně se nejedná o žádný luxus, spíše naopak. Na zdi mapy od vlhkosti, tři postele vedle sebe, okno s mříží s mléčným sklem a koupelna. Teplá voda neteče, takže si objednáváme kýbly s teplou vodou, aby nám alespoň nohy rozmrzly. Jeden nám přinesl pomocník za chvíli, ale zbylé dva nikde. Martin vykoukne z pokoje na chodbu a prý již Sátrija jde. Trochu je nám divné, že ho již Martin zná jménem, ale co. Třeba proběhl představovací rituál se stále se opakujícími otázkami. Po chvíli však zjišťujeme, že se nejmenuje Sátrija, ale že vycházel z atria… ha ha. Každý máme 10 litrů teplé vody před svojí postelí a nohy v ní. To je slast porovnatelná jenom s jednou jedinou. Pomalu rozmrzáme, dáváme si dalšího frťana jako odměnu za strasti předchozí. Přesto je na pokoji asi pěkná zima, protože nám jde pára od pusy.

Kousek od hotelu si dáváme ke snídani skvělou pakoru za neuvěřitelných 10 Rs. Vyrážíme do centra města, které je vzdálené asi 1 km. Haridwar je pro hinduisty druhé nejposvátnější město po Váranásí zasvěcené Šivovi. Jdeme na gháty, což jsou takové schody, terasy, břehy Gangy, kde se odehrávají náboženské ceremonie, rituální očisty, každodenní pudži, ale kde se také o kus dál pere prádlo. Holiči tady mužům oholí břitvou hlavy a šup do ledové Gangy. Posvátná Ganga se tady dělí do několika ramen a průtok vody v nich reguluje přehrada nad městem. Voda stékající z himálajských kopců je tady čistá a plavou po ní hořící lodičky z listů s květy afrikánů. Platíme příspěvek, za který dostáváme nějaké lejstro, které ukazujeme snad každých 50 m pořád dokola. V dálce je v oparu vidět obří socha Šivy s trojzubcem v ruce. Pro ranní mlhu se nedá ani moc fotit. Holčička mi dělá na čelo bindí a bez řečí jí dávám pár rupek. Je jí tak 10 let, ptáme se jí, jestli chodí do školy, ale nerozumí ani slovo.

Každý večer se tady koná slavnost za účasti kněží, brahmínů a věřících na obou březích. Ohně, zvony, zvonky a odříkávání véd doplňují tmou plovoucí hořící obětiny a spousta koupajících se lidí. Je to zážitek, který ukazuje jiné chápání života a náboženství. Ve 21 hodin jsme již v postelích, oblečeni a ve spacácích a dospáváme předchozí probdělou noc. Usínáme téměř okamžitě.