16. ledna 2011

S Martinem vstáváme v 8 hodin a jdeme na střechu na snídani. Honzu máme zákaz budit před 10 hodinou. V klidu snídáme a fotíme si okolí za pěkného ranního světla, kdy je město částečně schované v mlze. Kolem nás létají draci, které pouštějí kluci z okolních střech. Pozorujeme jejich vzdušné souboje. Nechápeme, jak mohou ovládat draky tak, že jeden druhému přetrhne šňůru. Jsou to regulérní souboje. Jeden druhého podletí nebo nadletí a asi popotáhnutím provázku utrhne druhého, který se potom snáší k zemi. Z dálky je slyšet nějaký náboženský obřad, po domech běhají opice a sem tam přeletí kolem zelený papoušek. Na moje nervy to jsou lázně. Po čaji si dávám banánové lasí a nic mi nechybí. Honza vstává a snídá rajskou polévku.

Jdeme si půjčit motorky a chceme si udělat výlet po okolí. Než tam dojdeme, tak nás zastavuje brahmín z chrámu zasvěcenému Šivovi. Za zdraví, spokojenost a úspěch v životě mojí rodiny odslouží u svatého pushkarského jezera pudžu. Je to určitě zajímavý a zvláštní pocit být přímým účastníkem podobného rituálu. Součástí je společné opakování véd, označení na čelo, polévání vodou z jezera a to vše za každého člena rodiny, za šťastný život, úspěchy v zaměstnání a dobrou karmu. Zároveň bych měl toto místo ukázat i rodině a přihlásit se tomuto brahmínovi. Byla by to pro něho prý veliká čest. Vzhledem k tomu, že brahmín – kněží, člen nejvyšší kasty v Indii, si nemůže vydělávat normální prací, tak je vše spojené s darem chrámu a jeho rodině. Hinduismus je prostě tak trochu na prodej. Určitě to byla zajímavá zkušenost a jsem rád, že jsem to udělal.

Půjčujeme si motorky a děláme okruh okolo města. Martinovi místní doprava a ovládání motorky přináší jeden stresový moment za druhým. Proto zastavujeme na oběd a Martin tento marný boj vzdává, stroj s díky vrací. Chápeme to, jezdit tady není žádná legrace. Jediné pravidlo je jezdit přibližně vlevo a troubit, troubit a troubit. S Honzou jsme celkem rychle přivykli a pádíme okolo velbloudího trhu ven z města. Projíždíme kolem skal a dál je jenom pustina, poušť a sem tam keř nebo strom. Kolem vesniček jsou malá políčka a tam kde je zavlažování tak pěstují i rýži. Děti nám mávají a je to paráda. Doprava minimální, volnost, jen proudění větru kolem. Občas je na silnici koza nebo kráva. Nemáme s sebou žádnou mapu a nechceme riskovat, že zabloudíme. Zastavujeme v malé vesničce na čaj a Honza si dává u protějšího stánku něco na zub. Všichni kolem na nás koukají jako na mimozemšťany. Anglicky neumí ani slovo, takže smršť stále stejných otázek se nekoná. Sedíme, koukáme kolem a najednou na křižovatce dojde k malé kolizi mezi dvěma motocykly. Brzdění na šotolině, smyk, náraz v malé rychlosti a následuje pád obou aktérů. Okolní diváci hned pomáhají, všechno se obešlo bez křiku a emocí. Možná to odnesli nějakou odřeninou, přesto se viník nehledá. Prohlédnou stroje a pomalu odjíždějí. Když se chceme vrátit, tak Honzův stroj vypovídá službu. Shodou náhod je pár metrů od nás opravna motorek. Náhoda jako blázen! Chlapci se hned dávají do práce a nás zve pán z vedlejšího obchodu k sobě na čaj. Je to prý fotograf, kameraman a režisér hudebních klipů v jedné osobě. Ihned nám pouští jeden klip za druhým a vše na plné kule. Chvílemi máme co dělat, abychom se nezačali řezat smíchy. Ty klipy jsou opravdu děsné! Nenápadně dopíjím za Honzu čaj, aby se pán neurazil. Vedle zatím kluci ze servisu vymontovali a rozebrali karburátor. Asi po hodině mají hotovo. Honza platí 70 Rs, děkujeme za čaj a pomoc a vyrážíme zpět směr Pushkar. Blíží se večer a je už celkem zima. Jsem rád, že mám dvě mikiny. Jedeme vyhlídkově, máváme na odpověď kolemjdoucím, děti ženou stáda koz. Celý zmrzlí vracíme motorky a jdeme koupit jízdenky do Udaipuru na zítra ve 20,30 hodin. Auto nás má odvézt do Ajmeru a potom pojedeme asi 9 hodin autobusem do Udaipuru.

V 19 hodin míříme k Varaha Templu, kde začíná průvod svatby, na kterou jsme pozvaní. Lidí jsou všude mraky, ženich je na bílém koni ve slavnostním, zdobeném oděvu. Kolem průvodu nesou děti veliké lampy napájené generátorem, který veze rikša, zní bubny, většina tančí, ženy jsou v krásně barevných sárí a do všeho ještě řev muziky z ampliónu. Otec a bratrové rozdávají peníze ze štůsku bankovek. Jakmile nás vidí, tak nás srdečně zdraví a opakují pozvání na svatbu. Jdeme s průvodem okolo celého města. Ženich se před každým chrámem ukloní a příbuzní dají finanční příspěvek. Bubeníkům dávají další a další bankovky. Na své si přijdou i okolní obchody. Průvod jde městem asi dvě hodiny až k místu, kde byla slavnost předchozí večer. Vše za ohlušujícího rytmu bubnů a muziky. K tomu všemu se přidává i pyrotechnika. Celý prostor velikosti menšího fotbalového hřiště je nazdobený, vše svítí a bliká, stoly se prohýbají jídlem. Množství je i na naše poměry nevídané! Je tady vše na co si člověk vzpomene. Snad s každým si potřásáme rukou, jedno společné focení za druhým, všichni mají starost, jestli máme dostatek jídla a tahají nás od jedné dobroty ke druhé. Je to od nich milé. Kávy jsme vypili asi půl litru, sladkostí nepočítaně… nakonec jsme ochutnali i pán. Je to list namazaný bůh ví, pardon, Krišna ví čím a je to prý dobré na trávení. Klukům to nejede (mělo to chuť mýdla s příměsí jemného písku), já to žvýkám a je to docela dobré. Pokud nedržíme v ruce tácek s nějakým jídlem, tak většinou někdo z rodiny přijde, a buď si nás odvede k jídlu a něco nám doporučí nebo zaúkoluje někoho z desítek obsluhujících. Kolik je tady lidí jen těžko odhadovat. Bělochů co vím, tak s námi maximálně 10. Celkem to odhadujeme na 100 až 200 lidí. Připadáme si, jako když se Karel Gott objeví na Václaváku. Jen ještě rozdávat podpisy.

Ženich sedí celou dobu v pohovce na pódiu a celé dění kolem sleduje s trochu otráveným obličejem bez emocí. Hraje muzika, ženy a dívky sedí v řadách před pódiem a povídají si. Chlapi tančí a dovádějí. Čekání na nevěstu je nekonečné. Opět se rozeznějí bubny a z boční strany na ozdobených nosítkách přinášejí nevěstu. Je nádherná, jako z pohádky o Šeherezádě! Krásně zdobené šaty, spoustu šperků, ruce pomalované hennou až po ramena a ve tváři je cudnost sama. Hádáme jí tak šestnáct. Přinášejí ji za zvuku bubnů na pódium k ženichovi. Sedí vedle sebe, on má stále kamenný výraz ve tváři a ani se na sebe nepodívají. Ona těká vyplašeně krásnýma očima. Zpěvák opodál zpívá jednu píseň za druhou a kolem je plno lidí z rodin svatebčanů a kamarádů ženicha. Oběma svatebčanům dávají do rukou veliké květinové věnce, berou oba na ramena a otáčí se čelem k sobě. Nevěsta hází ženichovi věnec kolem krku a návštěvníci bouří. To samé udělá i ženich. Na druhý pokus hází nevěstě věnec na krk a za skandování všech jsou v tuto chvíli svoji. Znova si sedají na pohovku a přijímají nekonečné množství gratulací a se všemi se stále fotí. Do toho jim přicházejí popřát sádhuové, kteří potom zasedají ke stolu, a vypadá to, že něco s rodinou projednávají. Nevěsta se už na manžela i podívala a trochu se usmála. Od bratra ženicha se dozvídáme, že nevěsta je starší, že je jí 22 let a pochází z Agry. Svatba je to domluvená a novomanželé před svatbou viděli pouze fotku toho druhého. To i vysvětluje jejich výraz ve tváři. Z našeho pohledu je to těžko představitelné, ale má to jistě něco do sebe.

Je skoro půlnoc a opatrně odcházíme. Je nám to trapné a dlouho se radíme na způsobu odchodu. Vyhrává anglický způsob, jelikož se bojíme dalšího přísunu jídla, pozornosti okolí a možná i nekonečného loučení. Ze střechy hotelu to ještě celé pozorujeme a dáváme si na zdraví novomanželů Kingfishera. Než dopijeme láhev, tak manžel začíná tančit a po chvíli se přidává i nevěsta… Tak vše nej a ať jste šťastní!