17. ledna 2011

Dneska máme do 15 hodin volno, který trávíme každý po svém. Já mám nakupovací náladu, a proto šmejdím všude možně a utrácím za dárky. S Martinem ještě hledáme poštu a po několika zeptáních se nám to daří. Před námi jsou jenom nějaké Italky s balíkem, a přesto na naše poslání několika málo pohledů čekáme asi 20 minut. Jsou to prostě úředníci a byrokrati, že to není možné. Na zdi jim visí diplom od premiéra Indie za vzornou práci. Uvidíme, snad pohledy dojdou, kam mají.

Ověšený balíčky jdu do tibetské restaurace, kde máme s rukama sraz. Dáváme si momo taštičky a rozebíráme nakupovací úspěchy. Od 15 hodin máme domluvenou vyjížďku na velbloudech. Stíháme to jen tak, tak. Na velblouda se nastupuje vleže, potom se zvedá na zadní, na přední a teprve potom se úplně postaví. Je to celkem náročné na vyvažování. Zaklonit se co to jde, předklonit a znova se zaklonit. Je to výška jako blázen, že se bojím poposednout si. Po chvíli křečovitého vyrovnávání si zvykám a užívám si to. Jdeme za město, chlapíci od zvířat si přisedají za kluky a jedeme. Můj velbloud je přivázaný k Martinovu. Jdeme přes malé usedlosti, pastviny a sluníčko pálí. Velbloud se mi líbí. Kromě toho, že je to sympaťák je i kliďas. Občas se zastaví, když má chuť na nějakou zelenou větvičku, za což dostane jednu rákoskou, ale je mu to jedno. V klidu jí sežvýká a jde rozvážně dál. Zlehka našlapuje na nohy, na kterých to vypadá, že má bačkory. Při přestávce zjišťujeme, že máme v těle svaly, které běžně nepoužíváme. Trochu nás bolí tělo a jdeme poněkud zeširoka. Trochu mastňárna, ale bylo to fajn. Někde na dovče v Egyptě bych na to rozhodně nešel. Dozvěděli jsme se, že velbloud stojí 30–40000 Rs a kůň až 70000 Rs. V Pushkaru jsou největší velbloudí trhy v Indii. Myslím, že se konají někdy v listopadu. Klukům dáváme bakšiš a slibujeme, že majiteli to neřekneme.

Odjezd do Ajmeru máme domluvený taxíkem ve 20,30 hodin z našeho hotelu. Když ve 20,40 hodin stále stojíme u hotelu a nic se neděje, tak se jde Honza podívat na hlavní ulici, jestli tam na nás někde nečekají. Nikde nikdo. Volání do cestovky, zmatky. Pomáhá nám místní kluk z hotelu. Výsledek žádný. Autobus z 15 km vzdáleného Ajmeru nám odjíždí ve 21,30 hodin, času ubývá a stresu přibývá. Na ulici zastavuje mikrobus plný lidí a prý do Ajmeru jede. Ale prý je veze na autobus, který odjíždí ve 22 hodin. Letíme s batohy na zádech do agentury, kde jsme jízdenky a odvoz do Ajmeru kupovali. Je zavřeno, právě bylo 21,30 hodin a odjíždí nám autobus-sakra! Ptáme se, kde někoho z agentury najdeme a radí nám jejich druhou kancelář. Svižným krokem s batohem na zádech, hnáni vztekem to nacházíme. Chceme, aby nám vrátili peníze, a chceme zajistit odjezd příštím spojem. Náhle přijíždí stejný mikrobus, který jsme již potkali. Nějaký člověk nám vysvětluje, že pojedeme s nimi a že autobus odjíždí až ve 22 hodin. V mikrobusu pro 1+5 lidí (Indů) sedí momentálně 1+4 (Evropanů) a batohy již mají i na střeše vozu. Kam si dáme bágly, netušíme, a kam si sedneme také ne. Do toho zjišťujeme, že je tady ještě jedna Italka co má též nastoupit. No jdeme na to, nedá se nic dělat. Sedám si s ní na jedno sedadlo vedle řidiče, řadící páku má mezi nohama. Kluci se rvou ke dvěma Polkám a dvěma Anglánům dozadu. Momentálně je posádka 1+8 a hora batohů na střeše. Jízda je to veselá, řidiče řazení v rozkroku mladé Italky evidentně moc baví. V autě je sranda a v Ajmeru jsme ve 22,10 hodin. Autobus na nás čeká. Sedáme si na naše sedadla a vyrážíme. Vše dobře dopadlo, ale bylo to o chlup. Naše heslo „člověk míní, Indie mění“ prostě platí. Silnice je děsná, samý výmol, autobus je na rozpadnutí, ale jedeme. Měl jsem pocit, že jsem oka nezamhouřil, ale podle kluků jsem prospal obě přestávky. Prý doslova a do písmene prochrápal.