24. ledna 2011

Hned ráno bez snídaně si bereme terénní Mahindru s řidičem a jedeme se podívat na santálový les. Cesta trvá asi hodinu i se zastávkou na snídani. Ve stánku u cesty si dáváme čaj, banány a sušenky. Jedeme přes hřeben vedle nejvyšší hory Keraly, která je 2600 m vysoká. Všude jsou plantáže čaje a nádherná příroda. Les je prostě les, nic extra. Řidič nám zastavil u plotu, za kterým byly stromy, a to bylo vše. Naštěstí je kolem na co koukat a co fotit. Nekonečné keře čajovníku po okolních strmých kopcích.

Do Munnaru se vracíme někdy před polednem. Vydatně obědváme ve stejné restauraci jako večer. Martin jde na autobus a my s Honzou se vydáváme na cestu zpět džunglí místních silnic. Skoro dvě hodiny jedeme z kopce prudkými zatáčkami sem a tam. Zastavujeme se v zahradě koření, kde nám takový „indický Miras“ ukazuje, jak které koření roste. Konečně vidím svoje oblíbené koření růst ve volné přírodě. Hřebíček je květ stromu, kardamom roste ze země jako malé výhonky u rostliny připomínající rákos, muškátový oříšek má jedovatou dužninu. Ochutnáváme čerstvý pepř, což je popínavá rostlina, roste tady káva (robusta), kurkuma je kořen, mají tady kakaové boby a mnoho dalších rostlin a léčivek využívaných v ajurvédě. Chlapík nám ukazuje santál, skořici, a strom, který se využívá k výrobě nějakého parfému pouze pro indický a saudsko-arabský trh. Neroste nikde jinde na světě, pouze v této oblasti. Cena tohoto stromu se pohybuje kolem 1,5 milionu Rs. Ukazuje nám i pro hinduisty posvátný strom, z jehož plodů se dělají mály neboli Šivovy slzy. Hned u vchodu je obrovský banyánovník údajně asi 1000 let starý. Je zde k vidění i mnoho květin běžně zdobících naše domovy. Veliké vánoční hvězdy, hyacinty a co já vím, jak se to všechno jmenuje. Je to paráda. Pořád žmouláme nějaké plody nebo listy v ruce a všechno očucháváme.

Jedeme dál. Cestou se občerstvujeme čerstvým, báječným ananasem. Šviháme to hlava nehlava jako bychom tady jezdili léta. Nikde nebloudíme, cestu si docela pamatujeme. Do Kochinu přijíždíme před 18 hodinou a rovnou vracíme motorky. Když nás jejich majitel viděl, jak po cestě vypadáme, tak nás pustil k sobě domů, abychom se trochu umyli. Vypadáme jako horníci. Jenom oči za brýlemi zůstaly čisté. Jinak mazut z potu a prachu. S Martinem máme dohodu, že na sebe počkáme v předem domluvené restauraci a pokud by to někdo z jakéhokoliv důvodu nestíhal do 19 hodin, tak pošle ostatním sms. Ve vybrané restauraci se ale nevaří, takže jdeme jinam. Po cestě máme chuť na pivo, a proto si dáváme v jedné turistické nálevně rovnou tři kousky. Je 19,30 hodin a Martin nepíše. Honza se jde podívat do té původní restaurace. Za chvíli se spolu vracejí. Martin je trochu kyselej, že dohoda zněla jinak a že tam na nás čekal. Proběhla menší výměna názorů. (Kluci museli odejít z původní restaurace chvilku předtím, než jsem tam dorazil. Tvrdnul jsem tam skoro hodinu. Mohli napsat, že čekají jinde. Když jsme se sešli, měli v sobě ještě litr adrenalinu a už pár piv. Po cestě autobusem jsem na tom byl přesně opačně – dobitej jak pes. Měl jsem náladu akorát tak na postel.)

Trajektem ve 21 hodin přejíždíme na náš Vipeen Island a bereme si po dlouhé době rikšu. Hlad máme jako vlci. Rikšák nám cestou zastavuje v restauraci plné místních lidí, což je vždy záruka kvality. Cpeme se, co se do nás vejde. Jako tečku si dávám čokoládovou zmrzku. Jestli se po těch pivech, indické pálivé majdě k večeři, čaji s mlékem a zmrzlině nepo…, tak už asi nikdy po ničem. Domů přijíždíme po 23 hodině a rovnou se jdeme umýt do moře. Je tma jako v ranci a je jenom slyšet burácení vln. Voda je teplá jako kafe, myjeme ze sebe celodenní špínu z cesty a stres z dopravního blázince. Je to relax, kterého se nemůžeme nabažit. Navíc máme štěstí a je vidět fosforeskující plankton. Když rukou rozhrneme vodu, tak kolem ruky blikají světýlka. Je jich celkem hodně a vypadá to jako nějaký trik. Nikdy jsme nic podobného neviděli. Martin s námi nešel. Od výměny názorů před několika hodinami s námi nepromluvil…

Co jednou z huby vypustíš, už do ní ani párem volů nevrátíš, říkala moje babička. Ve vzteku člověk může říct něco, čeho bude později litovat. Lepší je tomu předejít. Třeba mlčením. :-)