10. ledna 2011

Je ráno, Martin je už pryč, v pokoji je pěkná kosa a z ulice je slyšet troubení, štěkot psů a jedna projíždějící rikša za druhou. Ještě že jsem si vzal na spaní špunty do uší. Honzovi to vůbec nevadí, chrápe a to doslova. Snídani si dáme asi na střeše a vyrazíme do ulic. Chtěli bychom se podívat na Tibet Market. Na Raj ghat, kde jsou pohřbeni všichni Ghandiové a mám vyhlídnuté nějaké buddhistické chrámy, kam se moc těším. Trochu duchovního klidu potřebuji jako sůl.

Teď pod oknem zabučela kráva. S Honzou jsme se večer shodli na tom, jak je zajímavé, že o Paharganji, který byl pro nás minule šokem, teď mluvíme úplně jinak. Používáme slova jako „náš Paharganj“, „konečně tady“ apod. Je to zajímavé, že i místo plné hluku, lidí, zvířat, bordelu, člověku přiroste k srdci. Možná je to tím, že je to místo, kde většina cestovatelů začíná svojí pouť po Indii nebo jí zde končí. Emoce překvapení a seznamování se mísí se zkušeností a prožitým dobrodružstvím. Většina cestovatelů bydlí v této čtvrti a je to na první pohled znát, kdo je tady krátce a kdo už má něco za sebou. Jsou to dva odlišné světy, těžko se to popisuje. Ať jste na tom tak či tak, tak to máte napsané na čele. Vše je tady jako dříve. Poznáváme některé obchody, restauraci, které jsme říkali U Boba a další místa. Jsou tady jenom dva rozdíly, proti roku 2004. Všude jsou přítomni vojáci se samopalem v ruce a naše ulice Main Bazar (zase naše, vím) je širší o několik metrů. To mi vysvětluje záhy Honza. Vzhledem k tomu, že na podzim tady byly hry Commonwealthu a běžel se tady maratón (ta představa je opravdu děsivá vzhledem k podmínkám a smogu). A aby se sem všichni běžci pohodlně vešli, tak ubourali domy v celé ulici o nějaký ten metřík. Když na to koukám, je to asi pravda, protože čela domů zcela chybí a jsou vidět zbytky místností. Někde je to již zazděné jinde nikoliv. Tady se s tím prostě nemažou.

Dopisuji deník a Honza pořád spí… už skoro 12 hodin. Jdu si dát na střechu čaj. Kluci tady uklízejí, u sošky Ganéši mají malou pudžu, voní to tady stohem zapálených tyčinek a jsem tady sám. Mají ze mne srandu, jak jsem nabalený a v čepici. Ten, co je jenom v tričku (je cca 7 stupňů) mi počítá vrstvy oděvů. Když napočítal čtyři, tak se mohli potrhat smíchy. Diví se, že v Čechách bylo před pár týdny mínus 15 stupňů a nevěří, že tam máme sníh. Honza vstal a vyrážíme do města. Kromě toho co jsem psal, chce Honza odlovit ještě jednu kešku. Zažíváme trochu zmatků při nákupu žetonů do metra, ale vše dopadlo dobře. U každého vchodu do metra je voják s kulometem schovaný za pytli s pískem, bezpečnostní rámy jako na letišti a důkladná osobní kontrola. Důvod neznáme, ale nepodceňují to. Důkladnou kontrolou procházejí všichni bez rozdílu včetně nás. Metro vypadá jako by bylo desítky let v provozu, což je omyl. Otevřeli ho před třemi roky. Špína a odpadky tam sice nejsou, ale nějak rychle tady vše stárne. Období dešťů tomu asi také pomůže. Vagóny mají pěkné, nové, ale co jsme v nich zažili za maso, jde jenom těžko popsat. Snad si představit tlačenici tělo na tělo, ale tak, že nikdo nemůže ani zvednout ruku nebo ukročit. Do toho přistoupí ještě dalších 10–20 % lidí. Je to prostě maso! Všichni jsou ale v pohodě, žádný stres a ani náznak nervozity. S intimní zónou si hlavu nelámou, mají to prostě proti nám jinak. Proč taky, fyzický kontakt je fajn :) No, nevím…

Po pár stanicích většina lidí vystoupila a lidí je stále jako u nás když je plno. Do tibetské čtvrti si bereme cyklorikšu, abychom dali vydělat někomu, kdo to opravdu potřebuje. Po chvíli mu upadla šlapka, ale kšeftu jako jsme my (40 Rs) se jenom tak nevzdá. Úmyslně dnes jezdíme cyklorikšama, protože jsme jenom dva, víc Evropanů se na ní nevejde (1 Evropan= 2–3 Indové). Jízda na této rikše je trochu adrenalinový sport. Když přejíždíme před rozjetými auty a autobusy čtyřproudou silnici s jednou šlapkou, tak by se v nás krve nedořezal. Akceleraci máme opravdu mizernou a ty auta brzdy zaručeně špatný.

Tibetská uprchlická čtvrť je celkem příjemné místo. Je tady klid a pomalejší tempo. Chrám, který jsem si zde vyhlédl je bohužel zavřený. Procházíme úzkými uličkami s obchody až k řece Jamuně, kde jsou malá políčka, pár chatrčí a děti si hrají na prašném plácku. Je fajn vypadnout na chvíli z městského ruchu. Je tady dost odpadků, ale lidé jsou fajn a nejsou dotěrní, i když chudoba některých z nich je pro nás asi nepředstavitelná. Opět sedáme na rikšu, metro a jedeme směr Old Delhi na Chandni Chowk, což je obchodnická čtvrť. Jsou tady mraky lidí. Dáváme si baštu v jídelně, kde jsme, tak jako vždy, jediní bílí. Jídlo výtečné! Snažíme se jíst v místech, kde jedí i místní což je záruka dobrého a čerstvého jídla. Kde jedí ostatní cizinci, netušíme. Chceme se podívat do džinistického chrámu, který je kousek od jídelny a velké mešity. Tak jako před léty se nám to nepovedlo, je zavřeno. Součástí chrámu je i ptačí nemocnice kam nosí poraněné ptáky z celého města.

Bereme si rikšáka a uháníme na Raj ghat. Je to veliký park, kde byli zpopelněni Radživ, Indira a Mahatma. Je to klidné, důstojné místo bez pompézností, které by tady člověk čekal. V parku je čtvercový prostor a uprostřed kamenná deska, věčný oheň a pár květů. Je již pozdní odpoledne a Honza chce ještě odlovit kešku za světla. Rychle na metro a trádá 9 stanic někam do rezidenční čtvrti. Je ukrytá někde ve velikém parku. Pomalu se stmívá a my letíme mezi vilami, abychom to za světla stihli. Je tady úplně jiný svět-svět bohatých. Za šera bloudíme parkem, samozřejmě jediní bílí, s mobilem v ruce. Signál je špatný, navigace moc nefunguje a ve tmě bez signálu není šance něco najít. Hledáme, jak se dá, vracíme se na stejná místa znova a znova. Mám pocit, že občasní kolemjdoucí si myslí, že si hledáme nějaký koutek na bůhví co. Nic, vzdáváme to. Trochu nás to mrzí, ale co se dá dělat. Vracíme se k nám a na střeše si dáváme jídlo, je nám fajn. Trochu unaveni si dáváme Special Tea (krycí název piva v konvičce), kecáme a doufáme, že se Martin v pořádku vrátí z Agry. Ještě jsme koupili jízdenky na autobus do Haridwaru (400 Rs/osobu) na zítra ve 22 hodin. Ještě před spaním bylo trochu veselo, když Honza zjistil, že se mu v batohu zabydlela myška a dala se mu do müsli tyčinek. Jen je vyhodil, tak se mu tam nastěhovala znova. Na zem jsme jí dali krmení, aby nelezla tam, kam nemá, a šli jsme spát. Batohy visí na dveřích jako oběšenci.