15. ledna 2011

Pokoj vyklízíme skoro v 7,30 hodin, batohy si jako vždy necháváme v recepci a jedeme se podívat na městský palác. Zjišťujeme, že má otevřeno až od 9,30 hodin, takže bloumáme okolím a fotíme si Palác větrů za krásného ranního světla. Je trochu problém najít něco k jídlu, takže to řešíme banány a kupuji si čaj.

Ve 13 hodin odjíždíme autobusem směr Pushkar. Autobus je to z části spací a je v něm celkem dost místa. Nějaká Ruska chrchlá celou cestu Honzovi za hlavou a ten je z ní úplně šílený. Je to divná figurka, co je schopná celou cestu uhánět řidiče o vrácení 8 Rs, což jsou asi 3 Kč. Prostě carevna z Ruska… Než jsme odjeli z nádraží, tak jsem šel koupit vody. Tento týden držím po Honzovi kasu já a potřetí se stalo, že nám při placení odpustili pár rupek. Teď to byly tři. To dříve vůbec neexistovalo něco podobného! Spíše naopak, vracet se jim moc nechtělo.

Do Pushkaru přijíždíme kolem 17 hodiny a okamžitě po vystoupení z autobusu se na nás vrhne horda hotelových naháněčů. Jsou neodbytní. Prohlížíme si dva hotely a nakonec se ubytováváme v hotelu s divným názvem Pink Floyd. Pokoje se jmenují podle alb, bydleli jsme v pokoji Atom Heart Mother. Bydlí tady cestovatelská smetánka, hipíci a další podivní obyvatelé. Je to tady fajn a vedou to tady příjemní kluci. Je tady čisto a cena velice dobrá 400 Rs za třílůžkový pokoj. Na střeše je příjemné posezení a vaří se tam.

Posvátné městečko Pushkar se rozkládá v rajastanské poušti mezi horami okolo posvátného jezera. Turistů je tady sice dost, ale je to tady poklidné, na Indii velice poklidné místo. Je tady, tak jako všude, veliké množství obchůdků se vším možným. Cestou jsme potkali kavárnu a neodolali jsme. Zouváme se, sedáme si na polštáře na zemi a dáváme si nečekaně dobré espreso. Uznáváme, že je to trochu mastňárna, ale týden bez kávy je týden bez kávy. Když dopíjíme, tak kolem po ulici projde malý kluk bubnující na buben a za ním průvod nesoucí sochu Ganéši. Míří do chrámu, jdeme za nimi. Frekvence bubnování před chrámem vzrůstá na maximum. Jdou dovnitř a venku kolemjdoucím rozdávají prasád. Dovnitř jako nehinduisté nemůžeme.

Na střeše hotelu se odměňujeme Kingfisherem a pozorujeme slavnost odehrávající se asi dvě ulice od nás. Prý je to svatba, vysvětluje nám jeden se zaměstnanců hotelu. Asi ve 23 hodin sbíráme odvahu a jdeme se tam podívat. Okamžitě nás zvou dál, dostáváme jídlo, sladkosti, kávu… Seznamujeme se s ženichem, jeho otcem, který je policejní šéf Pushkaru, bratrem a se strýcem. Opodál tancují samí kluci a dozvídáme se, že svatba trvá dva dny a zvou nás na hlavní obřad zítra v 19 hodin. Je to pro nás obrovská čest a jedinečná šance zúčastnit se něčeho podobného. Ženich má na sobě zvláštní vyšívaný kabátek a ostatní se mu smějí, že vypadá jako kočička. Ještě dostáváme malou přednášku o hinduismu a loučíme se s tím, že musíme určitě přijít na obřad. Je to velice milá a přátelská situace plná děkování a komplimentů na obou stranách. Pokud se svatby zúčastníme, tak to znamená koupit si něco na sebe, protože proti ostatním vypadáme jako socky. Dál to znamená změnu plánu, protože jsme chtěli na velbloudech do pouště. Zážitků máme za dnešek plno, jdeme spát. Ráno moudřejší večera.