11. ledna 2011

Martin asi ve 2 hodiny dorazil ve zdraví domů. Teda málem ho v noci pokousal pes, ale dobře to dopadlo. (Chytil mě zezadu za botu. Když jsem se po něm ohnal, uskočil. Na to se zvedli další dva psi a vydali se směrem ke mně. V tom okamžiku mě napadlo, že jsem se měl proti vzteklině přece jenom dát očkovat. Naštěstí se za mnou ozvaly kroky s klapáním hole, které se pomalu přibližovaly. Psi se zarazili a zdrhli do tmy. Řekl bych, že už je párkrát někdo přetáhl, a proto volili ústup. )

V 10 hodin máme vyklidit pokoj, takže vstáváme a balíme. Bágly si můžeme nechat schované do večera v hotelu. Snídáme opět na střeše, dopisuji deník, přes smog svítí slunce a trochu profukuje studený větřík. Paní majitelova tady slouží malou pudžu. Dal jsem si vejce s toastem, ale naplácali mi na to majonézu, takže jsem bez snídaně. Riskovat majonézu druhý den po příjezdu a navíc před celonoční cestou se nedá. Čaj je božský. Hodně kořeněný, hodně sladký přesně jak to mám rád. Vyrážíme na Connaught Place do kanceláře Air India potvrdit si vnitrostátní letenky. Jsme překvapeni, jak nám všichni radí a pomáhají, aniž bychom potřebovali. Je to nová zkušenost, protože minule to bylo skoro vždy za úplatu nebo nás chtěli zatáhnout do nějakého obchůdku nebo cestovní agentury. Teď však ne, je to až nepříjemné když vám každých 100m někdo pomáhá, aniž to potřebujete. Třeba se nám stalo, že nás nechtěli pustit rozkopanou ulicí, protože se za ní styděli. Moc jim záleží na tom, aby se turistům v zemi líbilo. Dokonce jsme našli nějaké spoty ke kampani, která nabádá lidi, aby turistům pomáhali, chovali se k nim přátelsky, neobtěžovali je, nežebrali apod. Na spotech se podíleli filmové bollywoodské hvězdy a další známé osobnosti. Celkem si to vzali k srdci, někdy až moc. Navíc z Delhi skoro zmizeli žebráci a lidé bez přístřeší, kterých bývalo večer na ulicích tolik, že se místy jen těžko hledal průchod. Na křižovatce přibrzdila rikša a už tam byly žebrající děti nebo ženy s dětmi-teď skoro vůbec. Otázkou zůstává, jak se jim to povedlo. Nejspíš je posbírali, naložili na auta a někam je odvezli. Určitě to není rostoucí životní úrovní. Další změnou je mnohem méně turistů. Jestli je to krizí nebo strachem ze světové situace nevíme, ale rozdíl je to veliký.

Cestou k hotelu se jdeme najíst do jídelní ulice naproti nádraží, kde je jedna jídelna vedle druhé. Dali jsme si kuře v majdě a čapatí. Asi nejlepší jídlo jaké jsem kdy tady jedl. Excelentní! Martin vyrazil sám na Chandni Chowk, Red Fort, Jama Masjid a do okolí. Sraz jsme si dali v 15 hodin v hotelu. Je 16,30 hodin, s Honzou sedíme na střeše, pijeme jasmínový čaj a čekáme na Martina. Snad dorazí… Už se těšíme do hor. Je tady teplo na mikinu a svítí sluníčko. Města máme víc než dost. Čeká nás 12 hodin v autobusu. Místní kluci si na terase pustili nějaký film. Řve to na celé kolo a oni se náramně baví. Říkáme si, že je fajn, že Indové moc nepřebírají západní kulturu a jedou si pořád to svoje. Ať se jedná o filmy nebo muziku. Čas běží a Martin pořád nikde. Je 17 hodin a Honza se jde podívat před hotel, jestli tam někde nestepuje. Začínáme mít obavy a výčitky jestli bylo rozumné pustit ho samotného do toho zmatku. Včerejší výlet zvládnul, anglicky umí dobře, a i kdyby zabloudil, tak rikša ho doveze odkudkoliv. Začínají to být nervy. Nebo ho někdo tahá po obchodech jako v Agře a v Matuře, kde prý neviděl jediný chrám, protože ho pořád někam tahali. Uff… Všechno dobře dopadlo, asi jsme se špatně domluvili.

Bereme si batohy a s panem recepčním si dáváme frťana slivovice, protože byl zvědavý, co to máme. Celkem statečně to polknul. Nashledanou Delhi. (Cestou na autobus jsem se po psech pro změnu nelíbil jedný krávě. Jak jsem ji míjel, nabrala mě do rukou tak, že mi vyletěly i s foťákem až nad hlavu. Kráva jedna. To mám asi za všechny ty steaky, co jsem v životě snědl.) Autobus vypadal celkem dobře, jen okna se otvírala tak, jako se posunují skla v knihovně. Takže zima a průvan jako blázen. Někteří cestující se ani neobtěžují je zavírat, takže jedeme s vlajícími záclonkami, i když je pár stupňů nad nulou. To, že se v něm netopí, je jasné. Skoro tři hodiny nám trvá, než se vymotáme s tohoto mnohamilionového města a posbíráme všechny cestující. V noci je nám děsná zima, kdy si dýcháme do bund, čepice na hlavách, ponožek co se vejde do bot. V okolí jsou všichni na lehko, ale zabalení do dek, které je chrání před zimou i průvanem. Spát se skoro nedá, takovou kosu jsem dlouho nezažil. Nesnáším zimu!!! Při zastávce si dáváme čaj a sušenky (kardamomové, moc dobré) a jede se dál. Aby toho nebylo málo, tak Honzovi prasklo opěradlo. Řidiče a spol. to nezajímá a cestujícímu za ním je to jedno. Později zjišťujeme, že opěradlo i s Honzou měl celou dobu opřené o kolena!